A bylo to tady, přišla na řadu má oblíbená část hodiny. S úlevou jsem odložila propisku a protáhla ztuhlé prsty od psaní.  Exposé, část hodiny, která je buďto nejzáživnější nebo nejnudnější, přijde na to. Každopádně si nemusíte nic zapisovat, protože profesor výkon svých studentů vždy náležitě shrne. A tak jsem se uvelebila v lavici a čekala jsem, kdo přijde na scénu. Jakmile se objevila malá postavička s kudrnatou hlavou a dychtivýma očkama, okamžitě jsem pochopila, že tentokrát to pro mě bude spíš půlhodinová noční můra.

Už jsem moc dobře věděla, co mě čeká, když nakráčela vítězoslavně před třídu, omluvila se za svůj přízvuk a spustila. Opět jsem měla to štěstí natrefit na tu houževnatou Italku (budoucí profesorku sémiologie), která mluví francouzsky asi tak, jak mluví Japonci anglicky. „R“ vyslovovala jako „L“ a navíc mluvila neuvěřitelně rychle. Zdálo by se, že přímo překypovala radostí, že může mluvit. Ovšem radost, která by pramenila z tématu jejího referátu jsem nezpozorovala. Nedokázala jsem totiž rozlišit, kde v jejím podání končí jedna věta a začíná druhá. Vše mi splývalo v jednu velkou změť nesrozumitelných slov bez intonace.

Absolutně jsem se nechytala, zato jsem věděla, že Francouzi jí rozumějí, jsou v Paříži moc dobře zvyklí na všechny možné zkomoleniny svého mateřského jazyka. Profesorka jí pak rozuměla tím lépe, že znala velmi dobře téma a občas během jejího výstupu tak souhlasně přikyvovala hlavou. Přestože bylo téma referátu jistě velmi zajímavé (šlo o Deleuzův rozbor Prousta), nemohla jsem se překonat a skutečně poslouchat co říká. Opravdu jsem neměla nejmenší chuť vynakládat nadměrné úsilí a dešifrovat od sebe jednotlivé slova. Nikam to nevedlo, navíc takhle jsem si mohla udělat chvíli jen pro sebe, toulat se v myšlenkách a  zapomenout na to, co se děje kolem.

Byla jsem ale příliš unavená, abych na něco soustředěně myslela. Nebyly to myšlenky, co mi v tu chvíli běželo hlavou, ale spíš  dojmy, pocity, iluze, jen obrazy….. vedle mě dva Japonci v khaki bundě a čepici kousali znuděně tužku, přede mnou Francouzka s puntíkatou čelenkou na hlavě namotávala pořád dokola na svou tužku pramínek vlasů a jak se mi klížily víčka, spatřila jsem ji na okamžik celou puntíkatou, včetně její tašky a bot…. do třídy zavanulo bílé světlo z blankytně rozjasněné oblohy……nebo to byl spíš lustr?

Celý strop byl posetý lustry. Třída se proměnila v hlediště a já sedím v poslední řadě. Z podia ke mně doléhá špatná francouzština se silným italským akcentem. Italka hovoří na téma Deleuze a teorie možných světů. Její intonace je tak monotónní, že nemám vůbec zájem  poslouchat  její projev. Myslím jen na něho. Co asi teď dělá, proč nepřišel, když mi sám potvrdil, že se konference zúčastní. A tak  každou chvíli hypnotizuji svůj mobil pohledem a čekala na zprávu o něj. Jeho bývalá je tu, sedí o tři řady přede mnou, takže akorát vidím její dlouhý culík, co se za ta léta vůbec nezměnil. Ještě donedávna jsem ji podezírala, že se s ním i pořád tajně schází, ale poté co se ke mně donesla historka o tom, že má nějakého nového studentíka, už jsem klidnější. Vzpomínám si, že poprvé mně oslovil, když jsem zapomněla šálu ve třídě a dokonce mi vykal.

Vyšli jsme pak spolu  na chodbu a viděli jsme, jak se tam nějací bezdomovci baví tím, že komentují vyvěšené výsledky testů na nástěnkách. Byli lehce podnapilý a tak bezradně se motali mezi nástěnkami na obou stranách chodby, ze jsme jim ani nic neříkali. Naše výsledky tu stále ještě ani po třech měsících nevisely. Na všechno se tu musí zatraceně dlouho čekat. Čas se na jednu stranu vleče monotónně, ale pak z ničeho nic zrychlí a takhle se snadno promeškávají ty správné momenty. Všichni jen čekají a pak si na čekání zvyknout natolik, že když přijde ten správný moment, nic neudělají. Jako by správné momenty nebyly víc než pouhé chiméry, jako by existovali jen proto, aby se zdůvodnilo jinak nekonečné a nesnesitelně čekání.

Jakmile si nás bezdomovci všimli zmlkli a udělali nám prostor, když jsme procházeli, neboť úzká chodba si to žádala. Přece jen, přišli se jen ohřát, ne nám dávat lekce, i když bychom se nespíš od nich měli co naučit.

Došli jsme v tichosti nakonec chodby a já jsem si říkala, že teď je ten správný moment něco udělat, na něco se ho zeptat, něco říct. Ale prolomit to ticho mi připadalo nemožné. Scházeli jsme do přízemí po točitých schodech a stále ticho. Už jsem to nechávala plavat, neboť, jak se říká: drž pevně, ale pusť s lehkostí. Když tu najednou se otočil  a zeptal se, jestli chodím taky na kurs o divadlu a hned jsme měli společnou cestu. Oba jsme měli pocit, že se známe již dlouho, a to díky tomu, že jsme měli hodně společného a podobný pohled na svět i na školu. Měla jsem pocit, že ho znám, že vím, na co myslí, že vždy uhádnu předem, co udělá. A začínala jsem mít dojem, že ty nenadálé eskapády dělal jen proto, aby mi ukázal, že mě ještě stále dovede něčím překvapit. Možná proto taky dnes nepřišel a ani nezavolal.

Projev o Deleuzovi ukončil potlesk, příliš rychlý na to, aby nechal doznít poslední myšlenku a příliš krátký na to, aby svědčil o něčem víc než o pouhé netrpělivosti konečně opustit sál. Pomalu se zvedám a čeká až lidé v řadě vyjdou do uličky. Přitom se nenápadně podívám o tři řady níž. Francoise zrovna  telefonuje  a  pomalu se posunuje v řadě  za ostatními. V tu ránu mě napadne mu zavolat. Obsazeno. No nic, řekla jsem si, uvidíme, s čím přijde tentokrát.

V hale před sálem je hrozný šum, lidé se shlukují, zdraví se navzájem a vytahují z kapes mobily a krabičky cigaret. V tomhle zmatku ho nemůžu najít, i kdyby tu byl. Vyjdu jsem ven, kde přímo žhne odpolední prudké slunce a opírá se do bílého mramoru. Jsem oslepena, jak mé oči přivykly umělému osvětlení v sále bez oken. A tak chvíli nevidím nic jiného než siluety, jen stíny.  Opodál vidím zábradlí, o nějž  se opírá vysoká silueta s helmou v ruce, suverénně si to k ní namířím, když tu náhle jsem uslyšela své jméno, jako by to byl jeho hlas přicházel z opačné strany, nic ale nevidím, protože jsem se akorát ocitla uprostřed davu, který se vymotal ven. Akorát se kolem mne protlačila Francoise a namířila si to k oné siluetě u zábradlí. Konečně se mi daří lépe zaostřit. Kluk s helmou v ruce je ještě mladší než jsem čekala, sotva mohl studovat vysokou. Její synek, řekli byste spíš, ale zdání klame, klidně mohl už studovat třetí ročník.

Každopádně mě to přestalo zajímat, protože jsem ho konečně našla. Vidím, jak na mě mává dole na chodníku pod schody, kde zaparkoval svou motorku. Čím víc se k němu přibližuji, tím jasněji se rýsuje jeho usměv na přivítanou. Cestou mi zazvoní mobil, ale nevěnuji tomu pozornost. Zvonění ale zesiluje a já šáhnu do kapsy, ale telefon tam není! Ten pocit že nemůžu zvednout imaginární mobil je nesnesitelný a v tu chvíli jsem ucítila, jak mě někdo strčil do zad. Otevřela jsem oči. Mobil mi řinčel na stole a profesorka mě propichovala pohledem, aniž by řekla jediné slovo. Nebylo to nutně, znemožnění bylo dokonalé. Všichni se po mě otáčeli.  V sekundě jsem mobil vypnula, ale v tichu, co následovalo,  se jejich pohledy ještě dvojnásobily. Pochopitelně jsem ze sebe vykoktala omluvu a rychle sklopila zrak, abych nemusela dále čelit těm pohledům. Náhodou se můj pohled stočil do rohu ke dveřím, jako bych tam hledala možnost úniku, a v tu ránu jsem zachytila jeho pohled. Jen co viděl, že jsem ho zaregistrovala, otočil se zpátky dopředu a upřel zraky na profesorku, která se mezitím ujmula znovu slova.

Italka musela už dávno skončit své exposé, bože jak dlouho jsem to spala? Netrvalo ani dlouho a byl konec přednášky. Nastal hluk a šramot, všichni se začali nahlas bavit, šustily taškami a zipy u bund. Půlka už se jich vymotala ven, když jsem zpomaleně začala balit věci a oblékat si kabát. Koutkem oka jsem ho viděla, jak si balí do kufříku svůj notebook.

Jen co ho sbalil, položil ho na stůl a šel hbitým krokem ke katedře za profesorkou. Ta mu hned věnovala usměv a tázavý pohled, který naznačoval, že poslouchá. Potřebovala jsem vypadnout na vzduch, nadýchat se, takže jsem se snažila být rychle sbalená a ničím se nezdržovat. Ale šlo mi to pomalu, byla jsem ještě přešlá z násilně přerušeného spánku. Skoro všichni se už vytratily na chodbu a spolu s nimi se vzdaloval šum a změť hlasům jako když se vzdaluje šumění vln při odchodu z pláže. Zbyla tu jen ozvěna. Popadla jsem tašku a prošla kolem nich směrem ke dveřím. Francoise se za mnou prudce otočila, jako by se lekla, takže jí přitom její dlouhý culík přelétl na druhé rameno. Co dělal on, nebo kam se díval, o čem se zrovna v tu chvíli bavili, netuším. Jen jsem chtěla rychle vypadnout, nebyla jsem ve své kůži, cítila jsem se,  jako bych se vracela vyčerpaná, spálená od slunce po celodenním pobytu na pláži.

Na chodbě jsem se akorát víceméně automaticky zastavila před nástěnkou a hledala, zda už jsou vyvěšené výsledky. Našla jsem svou známku : 14 z 20. Slušná známka, řekla jsem si, aspoň něco. A hned jsem se cítila trochu lépe, zase trochu pevněji nohama na zemi. Nedalo  mi to a hledala jsem ještě jeho jméno, jeho jméno….ale vždyť já jeho jméno ani neznám!

V tu chvíli akorát vycházel ze třídy spolu s profesorkou. Pozorovala jsem, jak jdou společně chodbou a  jak se vzdalují. Pomalá chůze a klátivý pohyb tašek naznačoval závažnost jejich rozhovoru, který se nechtěl skončit, ani být vyrušen.

Ale na konci chodby, jako by si na něco vzpomněl, otočil se  a zamířil rychlou chůzí zpátky k nástěnce… a já měla najednou pocit déjà vu něčeho, co se nikdy nestalo. Realita se mi protla s neskutečnou možností reality, která se přesto někde již musela odehrát… to je ta chvíle, na kterou člověk nikdy není připraven, ale na kterou přesto čeká, a která ho vždycky zaskočí. A já si jen řekla, že teď by byl ten správný moment něco udělat….